Z pohřební kaple Carla Gölsdorfa v Korunní Kyselce byly odvezeny všechny artefakty vyzdvižené z krypty. Ty se do ní dostaly při řádění vandalů. Oltářní socha, rozlámané krycí desky krypty, textová tabule, mobiliář kaple, nebo i části střešní atiky - vše ve značném poškození a nekompletní. Některé artefakty byly nalezeny daleko od kaple ve strmém lesním svahu níže. Součástí operace bylo také citlivé čištění, třídění a vyzdvižení ostatků, respektive toho, co z nich zbylo. Jednalo se o další obtížnou práci - v těžkém terénu, technicky složitou, na vybavení náročnou, psychicky vcelku také. I zde zaslouží uznání za pomoc kolega Ing. arch. Daniel Vyhlídka.
Carl Gölsdorf a jeho manželka tak po 110 letech opustili místo svého odpočinku, které se stalo spíše dramatem v důsledku desítek let nedůstojných nájezdů vandalů a hledačů asi nějakých pokladů. Chybí například jedna lebka a mnoho dalšího, nicméně mravenčí a profesionální práce byla odměněna, nálezů je poměrně dost. Vše bude později bohatě prezentováno.
 
Stavební a restaurátorská obnova kaple může začít. 

28/3/2022

Dle průzkumové fáze bylo zřejmé, že jsou to už desítky let, co se sochy sv. Václava, Víta a Ludmily na západním průčelí kostela sv. Václava v Trpíně nedočkaly žádné péče. Po obnově fasád v roce 2018 bylo tedy na řadě komplexní restaurování všech soch v roce 2019. A bylo důkladné. I díky včasné přípravě celé akce páterem Matrasem byl můj harmonogram postupu jasně dán a i proto vše proběhlo jak mělo - bez jakéhokoliv kompromisu a věřím, že i v nejlepší možné kvalitě. Ostatně svou pečlivostí a důsledností jsem již nejen v této východočeské oblasti dobře znám. A spokojeni byli všichni - zadávající farnost Bystré u Poličky, obec i památkáři z Litomyšle a Pardubic.

Pro zdejší občany je důležitým měřítkem, že sochy prokoukly. Jenže velká část problematiky nebyla od země vůbec zřejmá. Kromě barevně nesourodých povrchů a mnoha chybějících prstů a jiných částí se řešilo celkové zpevnění kamene, nebo třeba injektáže výrazných trhlin. Nový vizuální účinek soch je tedy příjemnou součástí jinak obsáhlého počinu. 

 

Jménem Klubu přátel Karlových Varů zvu všechny zájemce o karlovarskou historii i současnost na další historický seminář Karla Nejdla. Akce se koná v neděli 24.11. v Alžbětiných lázních. Program celého dne je přiložen níže.

Svou další přednášku budu prezentovat od 10:00. Pod jejím titulem Restaurování keramické plastiky z bývalých lázní v Kyselce se skrývá soška, kterou jsem před pár lety náhodně objevil. Neměla nohy a ruce, neměla jméno, neměla ani budoucnost. Teď má kromě všech chybějících částí i kompletní a velice zajímavý příběh. A ten všem zájemcům stručně představím. V rovině restaurátorské, neboť ta je vcelku unikátní, a pak také v rovině historické. 
  
Přijďte, bude to zajímavé. Těším se na všechny a pokud můžu mluvit za sebe, bude i malé překvapení!

20/11/2019

Karlovarské městské divadlo od architektů Fellnera a Helmera je výjimečná stavba. Pseudorokoková budova z roku 1886 zaujímá hieratické postavení mezi okolní lázeňskou zástavbou. Má své dějiny a svůj jednoznačný kulturní důvod. Proto jsem coby místní patriot velice rád po vysoutěžení přistoupil k restaurování sousoší, umístěných na střešní atice čela objektu. Soubory představují alegorie divadla a básnického umění. Měl jsem možnost restaurovat i další části, ale to již nebylo možné reálně zvládnout, vzhledem k mé vytíženosti.

Asi nejzřetelnější pohledem zdola kdesi od řeky je, že povrchy soch byly celkově čištěny, retušovány a došlo k vyzlacení všech kovových atributů (hudební nástroje atd.). Spektrum prací ale bylo samozřejmě širší. Na plášti divadelní budovy není kousek, kde by se nic nedělo. Všechny části jsou bohatě zdobeny, přesto právě sousoší na atice jsou onou pověstnou třešničkou na tomto lázeňském dortíku.

Sborník přednášek z 28. Historického semináře Karla Nejdla právě vyšel. Součástí je můj příspěvek Keramika Václava Jana Sommerschuha. Vážím si zájmu karlovarského publika o má nejen restaurátorská témata a jsem rád, že mohu téměř každoročně přednášet na semináři a přispívat do sborníku. Pokud bude mít kdokoliv zájem, rád mu sborník, nebo svůj příspěvek zprostředkuji. 

Seminář organizuje a sborník vydává Klub přátel Karlových Varů.

Občas se ke mně dostane nějaký článek publikovaný v souvislosti s mou prací, případně mými dalšími aktivitami. A vždy se nestačím divit, co čtu. Vážně vždy. Obvykle dojde na dezinterpretaci práce či přístupu mého týmu, jindy je naše profese chybně označována, nebo prostě novinář změní vše podle svého uvážení. Tyto osobní letité zkušenosti mě vedou k tomu, že je lepší se věnovat své práci a aktivitám a do běžných novin nic nepublikovat. Věřím, že v mém okruhu se děje opravdu mnoho zajímavého, nicméně k novinářům jsem skeptický a tak je nevyhledávám, na sociálních sítích jsem nikdy nebyl, takže zájemcům zbývá osobní zkušenost, odbornější publikace či třeba tento web. A jsem rád, že takoví jsou, protože to jsou ti skutečně opravdoví zájemci. Díky takovým mám pocit, že publikovat nějaké úsilí a jeho výsledky má smysl.
 
Tedy předně - restaurátor není restauratér, není ani kameník. Restaurátor neopravuje, restauruje. Restaurátor je člověk, který vykonává vysoce specializovanou odbornou uměleckou, či uměleckořemeslnou práci. Je to člověk, který musí být inteligentní i výtvarně talentovaný, musí mít široké znalosti v dalších oborech (historie umění, technologie, ikonografie atd.), musí mít obsáhlou speciální výbavu, ateliér. A k tomu ideálně musí být pracovitý, schopný, prostě zcela univerzální, aby uspěl na trhu práce. Každý restaurátor absolvoval na počátku více než týden dlouhé několikafázové přijímací řízení na vysokou školu (připravoval se na něj zpravidla několik let) a následně studoval minimálně v jednom studijním programu (všechny jsou nestandardně dlouhé a časové náročné), přesto je předurčen k dalšímu celoživotnímu vzdělávání. Nezřídka svou profesi vykonává na hraně své existence fyzické, psychické, finanční, často nemůže být s rodinou atd. A všechno to dělá zpravidla proto, že svou profesi vnímá především jako poslání. Restaurování samotné je tisíce let stará lidská činnost. Myslím, že každý restaurátor si zaslouží alespoň správné pojmenování a povědomí veřejnosti o tom, proč je tady.

Rozhovory či články do novin čte hodně lidí, hodně lidí se zájmem o něco, přesto téma zpravidla vždy sklouzne k tomu, že se napíše co a za kolik. Prý jen to čtenáře zajímá... Chci se také distancovat od akcí, ke kterým jsem byl nejednou chybným článkem přidán. Například v případě obnovy pomníku ve Vodné u Bečova. V mé režii se dělaly pouze nápisové desky za dvacet tisíc. Zbývající částku (necelých 300.000,-) vyúčtoval v předešlých letech místní kameník, přičemž nebyl schopen pomník ani dokončit do původní podoby, nebo ho uvést do stavu odpovídajího výši faktury. S tím vším nechci nic mít, nechci být spojován s něčím, co jsem nedělal a kde je navíc špatně skoro vše - od zadání, přes realizaci, až po výslednou cenu.  
Prosím tedy - nevěřte všemu, co se píše. Přesvědčujte se vždy sami, jaká je skutečnost.  

Jménem Spolku pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska zvu všechny zájemce na 3. ročník konference věnovaný památkám a přírodě Karlovarska. Konference se koná 14.2.2019 od 9 do 17 hodin v sále Krajské knihovny v Karlových Varech - Dvorech. Svou činnost budou prezentovat spolky, obce, ale i odborníci z oblasti památkové péče či péče o krajinu. Svůj příspěvek s názvem Restaurování kamenných památek na Doupovsku přednesu v úvodu konference. Těšíme se na setkání!
 
Více informací na webu Spolku pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska: http://dokumentacepamatek.cz, případně na facebookovém profilu spolku

Trialog Jazz dvakrát vystoupil na letošních Bečovských slavnostech - 14.7.2018 na náměstí a druhý den v přírodní scenérii botanické zahrady. Na náměstí jsme hráli ve složení Adéla Hanzlíková - zpěv, Josef Traksl - klávesy, Jakub Smutný - baskytara, Michal Durdis - bicí. Protože jsme na náměstí měli širší publikum, nechtěli jsme posluchače vyděsit poctivým jazzem, proto jsme byli popovější. Zazněly známé songy jako Rolling In The Deep (Adele), Saving All My Love For You (W. Houston), Celebration (Kool & The Gang), Mercy (Duffy), nebo třeba I Feel Good (J. Brown). Druhý den jsme hráli ve stejné sestavě bez zpěvu. Repertoár byl již čistě jazzový a funkový. 
Na náměstí jsme byli jako živě hrající kapela alternativou ke Kamilu Emanuelu Gottovi (před námi) a Standovi Hložkovi (po nás). Jsem ale především rád, že naše dvě odlišná vystoupení byla pro posluchače i přítomné muzikanty zajímavá.

Je to rok 1958. A čím je pro nás tak významný? Proč jej řadím mezi osmičkové mezníky našich dějin? Od dubna do října probíhala v Bruselu světová výstava, známá jako Expo 58. Účastnilo se celkem 52 zemí, které vystavovaly ve více než 150 pavilonech na ploše 200 hektarů. Jednu z nejslavnějších výstav všech dob navštívilo 42 miliónů lidí. Zní to neuvěřitelně, ale poválečné a komunismem zadupané Československo zde dosáhlo vynikajících úspěchů. Československý pavilon od architektů Františka Cubra, Zdeňka Pokorného a Josefa Hrubého, s expozicí ,,Jeden den v Československu‘‘ koncipovanou Jindřichem Santarem, získal hlavní cenu. A to nebylo zdaleka vše. Celkově Československo posbíralo nejvíce oceněnění ze všech vystavujících zemí.
Je potřeba poznamenat, že zatímco jsme se v Bruselu prezentovali moderním proskleným pavilonem, v tuzemsku se projektovaly stavby v duchu stalinské éry a první paneláky. Rovněž i řada prezentovaných výrobků byla pouhými prototypy, u nás ve skutečnosti nikdy neuvedenými do výroby. Soudruzi o výstavě zjevně věděli málo. Takže vše prošlo a kritika za absenci ideovosti přišla až s úspěchem. Po dokončení expozic všichni museli domů, aby pak úspěchy sledovali na dálku. Československý pavilon s proslulou restaurací Praha pobláznil svět, vrátil nás do Evropy a ukázal světu, že máme výjimečné tvůrce. Byl to ale jen výkřik do tmy, byť hodně hlasitý, byť jeho ozvěna rezonuje po světě dodnes. Další výstavy v New Yorku se Československo odmítlo účastnit. Jak smutné. Smutný byl i pozdější osud pavilonu a restaurace. Pavilon byl přesunut na pražské Výstaviště, kde roku 1991 vyhořel a byl zbořen. Restaurace byla nadále provozována na Letné, aby v devadesátých letech skončila jako ruina, později přestavěná na soukromé kanceláře.
Považuji za tragické, že tento národ dokáže zapomenout na nedávnou minulost. Na slavnou minulost, kdy ani totalitní režim nedokázal potlačit neskutečný tvůrčí potenciál našich autorů. Je smutné, že ani dnešní doba není schopna docenit tak mimořádné příběhy, jakými bezesporu Expo 58 je. Kromě expozice pavilonu zazářil film Karla Zemana Vynález zkázy (velká cena), fotograf Jan Lukas (zlatá medaile), nebo třeba designér Jaroslav Ježek (velká cena za porcelánové plastiky a zlatá medaile za kávovou soupravu).  
 

Snažíme se o záchranu barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie, fary, hřbitova a dalších přidružených staveb ve Svatoboru v Doupovských horách. Jedná se o hodnotnou barokní architekturu od Františka Maxmiliána Kaňky, které donedávna hrozil celkový zánik. Dochované zdivo objektů je v havarijním stavu, kostel je stále vystaven riziku zřícení. Podpořte nás, děkujeme!
   
Více viz. Spolek pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska, http://dokumentacepamatek.cz/verejna-sbirka-na-opravu-kostela-ve-svatoboru/